Příběh architektky a textilní designérky Dagmar Hlaviznové,
která vrací do veřejného prostoru dílo malíře Jiřího Holého,
na nějž jsme měli všichni zapomenout.
Text: Irena Jirků
Foto: Ondřej Košík a Dagmar Hlaviznová
Nános zapomnění
Jak se ti dva potkali? Nepotkali se. Jiří Holý patřil k umělecké generaci, která se začala výrazně prosazovat v 60. letech minulého století, ale po ruské invazi byl vyloučen z Československého svazu výtvarných umělců a dvacet let nesměl vystavovat. Byl talentovaný, vzdělaný, překypoval energií, takže mu komunistické zákazy nemohly zabránit v další tvorbě a růstu, ale pro veřejnost de facto přestal existovat. Na scénu se vrátil až při Salonu pražských výtvarných umělců v roce 1988 a o deset let později se objevilo ještě několik jeho obrazů na výstavě Šumavské proměny v Českých Budějovicích, ale to byly spíš jen slabé dozvuky kdysi nadějné kariéry. Není divu, že ji Dagmar Hlaviznová, která se narodila o půl století později než malíř, nemohla ani zaregistrovat. S jeho zářivě barevnými malbami, v nichž se specifickým způsobem prolínají prvky expresionismu, symbolismu či realismu a přírodní témata přecházejí do hluboce duchovní roviny, se setkala až před několika lety.
Ke sbírce manželů Holých se dostala doslova pět minut po dvanácté, v okamžiku, kdy už se artefakty ocitly na samé hranici zániku. „Rozhodli jsme se je s manželem převzít, zachránit. Nebyl to promyšlený krok, ale moment, kdy se potkala intuice s celoživotním vztahem k umění. Vzdělání v dějinách umění mi umožnilo zorientovat se v tvorbě Jiřího Holého a jeho ženy, pochopit souvislosti a historický kontext. Sbírka je rozsáhlá, je třeba na ní systematicky pracovat, vytvořit její strukturu, dlouhodobě ji ukotvit.“
Když zrovna tedy netřídí obrazy či nepořizuje pro ně nové rámy, pátrá v dobovém tisku, v knihovnách. Objevila tak několik výstavních katalogů ze 60. let, pochvalnou recenzi renomovaného kunsthistorika profesora Jaromíra Pečírky v souvislosti s autorskou výstavou Jiřího Holého v Galerii na Karlově náměstí v roce 1964 a také články z polistopadových médií, které informovaly o humanitární organizaci Likvidace lepry. „Tohle občanské sdružení založili malíř spolu s manželkou v roce 1992 a následujících dvacet let se intenzivně věnovali pomoci nemocným a potřebným v nejrůznějších částech světa. Musím říct, že čím víc jsem pronikala do obrazů, tím víc jsem chápala, jak i tohle bylo vlastně logické. Humanitární práce prostě souvisela úzce s jejich duchovní proměnou, dlouhodobým zráním. Ne náhodou také kunsthistorici malby Jiřího Holého nazývali modlitbami v barvě.“ Mimochodem, na webových stránkách Likvidace lepry, kterou v roce 2011 tehdy už pětaosmdesátiletý Jiří Holý převedl na arcibiskupství pražské a to ji v současnosti stále spravuje, se píše, že do dnešní doby dodala 60 misijním místům v Africe, Asii a Jižní Americe léky a zdravotní materiál za více než 100 milionů korun.
Ten dluh splatíme
Je to až neuvěřitelný příběh. Nejen o dalším z talentovaných umělců a svébytné osobnosti, které komunistický uniformní režim doslova odtlačil do zapomnění. Tenhle příběh lze vyprávět také o tom, jak může profesní dráha architektky a podnikatelky vyústit v rozhodnutí, které přesahuje obvyklé hranice. Dlouhodobě budované profesní zázemí nemusí sloužit jen k rozvoji firmy, ale může vytvořit prostor i pro péči o hodnoty, které by jinak zanikly. „Ano, beru to jako svůj další projekt, ale nevnímám jej jako další epizodu. Myslím, že to tak prostě mělo být, že je to přirozené vyústění mé osobní dráhy. Architektura a podnikání se propojují ve vztahu ke kráse jako hodnotě, která má důležité místo i v dnešním světě,“ říká. “Moje dlouhodobá práce ve firmě mi dnes dává možnost se věnovat i projektům, které nejsou primárně komerční, ale mají kulturní a společenský přesah. Není to přitom odklon od podnikání, ale jeho přirozené rozšíření. Krása, se kterou pracuji, není jen otázkou estetiky. Není to dekorace. Je to struktura – něco, co formuje kvalitu života. A umění? Je přítomné v obrazech na stěnách, v materiálech, kterých se denně dotýkáme, v kvalitě prostoru ve kterém žijeme. Právě tyto věci nás formují a kultivují, tiše a trvale.“
V roce 2020 Dagmar Hlaviznová přidala ke značce Aesthetic ještě platformu AEST+ a jejím prostřednictvím se mimo jiné také snaží získat další prostředky na restaurování obrazů Jiřího Holého a jeho ženy, na odborné zhodnocení a uspořádání jejich díla a jeho prezentaci. „Musím je vrátit do veřejného prostoru. Tenhle návrat jim dlužíme,“ říká. Už vydala první katalog, pozvala na prohlídku prvních opravených obrazů renomovaného odborníka a také zanesla hesla Jiří Holý a Vlasta Sybila Klumparová na stránky wikipedie. A tím to určitě nekončí.
časopis Finmag naleznete ZDE