Prvopočátek

Prvopočátek není ilustrací začátku. Je událostí vzniku.

Na první pohled vidíme shluky barevných tvarů – kruhy, jádra, pulzující body v hlubokém modrém poli. Při delším setrvání se však obraz přestává chovat jako kompozice a začíná působit jako proces. Něco se zde shromažďuje, něco se odděluje, něco se rodí a něco už nese paměť.

Modrá zde není chladem ani hloubkou vody – je prostorem, ve kterém může vzniknout světlo. Oranžové a zlaté jádro nepůsobí dekorativně, ale energeticky: jako soustředění, zážeh, ohnisko. Kruhové tvary nejsou opakováním, ale rytmem – jako dech, tep, kosmický řád.

Tento obraz nelze „pochopit“ jedním pohledem. Je třeba zůstat. A právě zde se poprvé ukazuje, co je pro dílo Jiřího Holého zásadní:

obraz není určen k interpretaci, ale ke zkušenosti.

Prvopočátek neříká, co vzniká. Ptá se, zda jsme schopni vznik vnímat.

Je to obraz, který testuje naši schopnost setrvat bez vysvětlení, bez příběhu, bez opory v naučených znacích. Pokud v něm hledáme „co to je“, zůstane němý. Pokud mu dovolíme působit, začne pracovat – tiše, pomalu, ale přesně.

Proto stojí na začátku. Ne jako klíč. Ale jako první práh.

Než se díváme, musíme se naladit. Prvopočátek je obraz, který nás neučí vidět – ale učí zůstat.

Katalogová karta