Dílo malíře Jiřího Holého (1926–2017) zůstávalo po desetiletí skryté veřejnosti. Přestože měl v 60. letech slibně nastartovanou kariéru, vystavoval doma i v zahraničí a jeho práce byla přijímána do sbírek galerií, v roce 1969 byl z politických důvodů vyloučen ze Svazu výtvarných umělců a dostal zákaz vystavovat. Profesor Jaromír Pečírka tehdy o něm prohlásil: „Holý stoupá strmě vzhůru.“ – vzestup byl ale násilně zastaven.
V období normalizace se Holý ocitl mimo oficiální uměleckou scénu. Jeho díla zůstala zavřená v ateliéru, zahalená prachem a zapomenutím. Po roce 1989 se již k rehabilitaci nedostalo – Holý své síly věnoval humanitární nadaci Likvidace lepry, kterou založil, a později mu stáří a nemoc zabránily k návratu do výstavního provozu.
Malíř Jiří Holý (1926–2017) patří k těm vzácným osobnostem českého výtvarného umění, jejichž dílo vzniká z hluboké vnitřní nutnosti a duchovní pravdivosti. Jeho život byl prodchnut vírou, odhodláním a neochvějnou službou druhým – nejen skrze obrazy, ale také skrze konkrétní skutky pomoci.
Jeho příběh však začíná v rodině hluboce zakořeněné v české historii. Otec, ruský legionář a Sokol, byl v roce 1942 popraven za stanného práva nacisty. Jiřímu bylo tehdy pouhých šestnáct let. Po válce byl rodině vrácen zabavený obchod, ale po roce 1948 jej znovu zkonfiskovali komunisté. Holý se tak stal svědkem dvou totalitních režimů, které zasáhly do života jeho rodiny – a to se hluboce otisklo i do jeho vnitřního světa.
Už v mládí prošel těžkou osobní zkouškou: během studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové vážně onemocněl. Tento stav se pro něj stal přelomovým iniciačním momentem – právě tehdy, jak sám později opakovaně říkal, se mu „otevřelo vidění“. Začal chápat svět v hlubších souvislostech, vnímat skutečnost nejen očima, ale duchem. Tato zkušenost zásadně formovala jeho pozdější malířský styl i vnitřní postoj ke světu.
Holého malby nelze oddělit od jeho spirituálního směřování. V době, kdy byl v roce 1969 vyloučen ze Svazu československých výtvarných umělců pro veřejně pronesený apel během sjezdu, byl již zralým tvůrcem, etablovaným umělcem a stál na prahu vrcholu. Již tehdy byl malířem duše, nikoli režimu, jeho styl se vyvíjel mimo dobové trendy a politické požadavky. Komunistický režim potlačoval duchovní témata a s nimi i tvůrce, kteří se nepodřizovali. Jiří Holý tak tvořil na okraji oficiálních struktur, bez možnosti větší prezentace, přesto vytrvale, pravdivě a s vnitřní silou.
Po sametové revoluci v roce 1992 založil – spolu se svou manželkou, akademickou malířkou Sybillou Klumparovou Holou – humanitární dílo Likvidace lepry, které pomohlo tisícům lidí po celém světě. V roce 2011 ji předal Církvi. Přesto se nikdy nedočkal skutečného ocenění svého výtvarného díla ze strany společnosti – ani před rokem 1989, ani po něm.
Ani po roce 1989, v době svobody nedostal prostor, který mu náležel. Kulturní instituce i Církev mlčeli.
Tato sbírka je svědectvím o výjimečné cestě člověka, který skrze nemoc nalezl sílu, skrze víru pravdu a skrze barvu jazyk duše. Je zároveň svědectvím o tom, že dílo vzniklé z tichého, nezištného přesvědčení a vnitřní věrnosti Bohu i člověku může přetrvat i tehdy, kdy ho instituce i veřejnost přehlížejí.
I přes všechny životní rány a vyloučení z oficiálních struktur zůstával Jiří Holý neuvěřitelně vnitřně svobodný a mimo veřejný zraky vytvořil rozsáhlé dílo – jeho malířská pozůstalost čítá téměř 100 obrazů a děl.
Nejsou to jen malby. Jsou to záznamy vnitřních zření, mapy duše, výkřiky i modlitby. Jeho tvorba přesahuje čas, režimy i lidské předsudky.
A možná právě dnes – víc než kdy jindy – přichází jejich chvíle.